Jen výjimečně motivované nebo talentované děti se do nich pustí samy a ochotně. Učitelé na nich ale trvají a i rodiče je často považují za důležitou součást vzdělání a také osobnostního rozvoje. Zavedením správného řádu a za využití několika jednoduchých rad však můžete každodenní povinnost ve formě psaní domácích úkolů zpříjemnit, a to především sobě.
Podle odborníků by dítě v první třídě mělo domácími úkoly strávit denně přibližně 20 minut, k tomu je však nutné připočíst ještě přípravu v rámci pravidelného nácviku čtení. V otázce, kdy se do domácích úkolů pustit, už ale tak jasná shoda rozhodně nepanuje. Někteří radí hned po škole, aby si dítě užilo nerušené odpoledne, jiní prosazují názor, že by se nejdřív mělo trochu odreagovat a úkoly si napsat až odpoledne. Zlaté pravidlo pak říká, že úkoly by měly být rozhodně hotové před večeří, protože po ní se už mladší školáci hůř soustředí.
Berte dětské domácí úkoly stejně seriozně jako vlastní práci. Stejně jako není vhodné, když vás někdo vyrušuje v okamžiku, kdy se v kanceláři soustředíte na psaní důležité zprávy nebo analýzy, není dobré dítě rozptylovat například svačinou nebo žádostí, aby vyneslo koš. Když budete brát dětské domácí úkoly vážně vy, budou je tak brát i děti.
Dítě by už od první třídy mělo také mít vlastní studijní prostor, v ideálním případě je to jeho vlastní psací stůl. A to, i když má přibližně stejně starého sourozence. Dva menší stoly jsou výhodnější než jeden velký, o který se školáci dělí. Navzájem se totiž neomezují, nevzniká prostor ke vzájemným rozporům o pomůcky, dětem také pomáháte vybudovat smysl pro pořádek a pro zodpovědnost za vlastní pracovní prostředí.
Pomáhat, nebo ne?
Učitelé na prvním stupni často hovoří o zajímavém paradoxu. Děti se totiž stávají méně samostatnými. Domácí úkoly přináší napsané na jedničku, stejné typy příkladů nebo stejná zadání v prověrkách psaných ve škole však vyřešit nedokážou. Často se pak přijde na to, že dětem v podstatě píšou úkoly jejich rodiče, v dobré víře, pochopitelně.
Jak postupovat správně? Pokud vás dítě požádá o pomoc, vyslechněte ho. Projděte s ním pokyny a pomozte mu přesně porozumět, co se od něj očekává. Pak dítě nechte, ať úkol udělá samo. Pokud úkol napsat opravdu nezvládne, není to důvod, abyste ho udělali za něj! Problém se tím nevyřeší, naopak se prohloubí. Pokud dítě něčemu nerozumí, proberte s učitelem, jak vyřešit tuto situaci. Příští úkol už určitě dopadne líp.
Nejsou ty úkoly vlastně zbytečné?
Stejně jako existují rodiče, kteří berou domácí úkoly jako velmi důležitou a přínosnou součást vzdělávání, další o nich pochybují a říkají si, zda vlastně po večerech s dětmi nedělají práci za učitele.
V některých případech jsou však úkoly skutečně nenahraditelné, jedná se třeba o výuku cizích jazyků. Pár minut procvičování denně totiž přináší výrazně lepší a trvalejší výsledky než náročné nárazové studium.
U malých dětí také představují domácí úkoly možnost si všechny nové dovednosti skutečně procvičit. Ve velkém školním kolektivu, kde jsou děti různě napřed nebo naopak pozadu, totiž nemusí být na rutinní trénink dost prostoru. Domácí úkoly navíc pěstují i smysl pro povinnost a schopnost samostatně se učit, kterou děti v pozdějších fázích vzdělávacího procesu i života bezesporu potřebují.
Na druhou stranu se dnes děti po škole často zabývají mnoha rozmanitými aktivitami, které rozvíjejí i další stránky jejich osobnosti, ať už jsou to aktivity sportovní, umělecké nebo poznávací. Vlády v západních státech už někdy dospěly i k závěru, že právě tyto aktivity jsou pro rozvoj dítěte přínosnější než další biflování učiva. Z podobných důvodů někteří učitelé i u nás už od zadávání domácích úkolů pomalu upouštějí, klasické úlohy nahrazují spíš dlouhodobější projekty na určité téma. Pro děti jsou atraktivnější.
Jak vypadá ideální domácí úkol
- Zasahuje do více různých oborů, takže pomáhá budovat v dětech zájem o různé oblasti a nové poznatky.
- Není rutinní, jedná se o zajímavý problém, záhadu, hádanku nebo praktický úkol.
- Je tvůrčí. Dává prostor vlastní aktivitě nebo například formě prezentace.